úterý 16. září 2014

Manifest kyborga

Donna Haraway je americká feministka, historička a bioložka. Známá je především propojováním člověka a technologie v kyborgovi, a to feministickou vizí.  Tomu se věnuje i Manifestu kyborgů. 

Kyborg je bezpohlavní hybrid stroje a organismu, který na svět přichází bez příběhu o původu. Podle Haraway je to tvor sociální reality stejně jako tvor fikce, který obývá světy přirozené i sestrojené. S příchodem kyborga se loučí s mužským světem a vítá bezpohlavní rovnost.

Haraway už na konci 20. století nevnímá ostrý rozdíl mezi člověkem a živočichem. Člověk upouští od své lidské jedinečnosti a staví se na stejnou příčku se zvířaty. Důkazem jsou hnutí za práva zvířat, která právě staví člověka na roveň zvířeti. Na druhou stranu přichází propojování lidí a strojů, kde se ztrácí jasné rozdíly mezi umělým a přirozeným. O moderních strojích pak hovoří jako o mašinkách, které jsou novým neuctivým bohem, jež se vysmívají Otcově všudypřítomnosti a duchu

V závěru Haraway vysvětluje, že metaforika kyborgů nám může pomoci najít cestu z bludiště dualismů, které naši kulturu již dlouho svírají. Sní sen o stavění a ničení strojů, identit, kategorií, vztahů a prostorových příběhů.

Obžaloba duševního vlastnictví

Co by se z hlediska vesmíru stalo, kdyby neexistovalo duševní vlastnictví? Nic. Z hlediska společnosti by to však představovalo převrat v dosavadním pořádku. Třeba by mohly bez problému vzniknout další ještě zábavnější díly Stopařova průvodce galaxií, které by nenapsal Douglas Adams, a nikomu by nevadilo, že nový autor používá stejné postavy a prostředí. 

Duševní vlastnictví má dlouhé kořeny. Lessig ve své knize Svobodná kultura popisuje, jak se například postupně prodlužoval copyright. Měl, stejně jako dnes, sloužit ochraně autora, aby jej nikdo neobcházel, když vydělává na jeho díle. V začátcích právo trvalo třeba deset let. Pak jej autor mohl prodloužit. Nyní už nic podepisovat nemusí, i když už se třeba není možné na díle nijak výrazněji obohacovat. Autoři pak často navíc s vydavateli podepisují smlouvy na výhradní vydávání knihy. Tím má svůj business chráněn i vydavatel.

V diskusích o duševním vlastnictví se objevují další názory. Právě Lessig tvrdí, že korporace nestojí o vznik svobodného umění nejen na internetu, a nestály o to nikdy. A to se netýká jen copyrightu, ale třeba také nových vynálezů, jež by je mohli svou inovativností připravit o stávající zisky. Celoživotní i posmrtný monopol na užívání díla beru jako 200% ochranu pro případy, kdyby se náhodou ještě dílo stalo populárním a dalo se na něm vydělat. 

Libertariáni podle Kinselly uznávají spíše právo na hmatatelné věci než na nehmotné. Proč? Protože se zdají být vzácnější a je možné o ně vést spory. Hovoří o vymahatelném prvotním vlastnictví. Sporné však je, proč, když už mají hmotná díla jako knihy, výhradní právo na zisk oproti matematickému vzorečku, který třeba umožnil vznik počítače. Takové právo se zdá být neférové, i když mu každý rozumí. Kdyby existoval patent na určité vědecké objevy, společnost by se z hamižnosti objevitele nikam neposouvala. To, že je obchodním tajemstvím složení sušenek Oreo není pro společnost tak špatné, jako kdyby bylo omezené použití Pythagorovy věty. Jak říká Kinsella, nelze zkrátka striktně omezovat filozofické a vědecké myšlenky, společnost by se zastavila, proto se patenty vztahují na praktickou aplikaci, ne na myšlenky. Na druhou stranu složení léků určitě patří k obchodnímu tajemství, přitom by se jejich vývoj mohl hodně urychlovat, kdyby to tak nebylo (bohužel neznám přesná pravidla, jak to ve farmaceutickém průmyslu funguje) a takových oblastí je jistě víc.

Nepřítomnost duševního vlastnictví by v celé řadě oborů přineslo větší svobodu v tvorbě, zkoumání a vytváření děl, které by mohyl společnost obohacovat. Uveřejnění tajných receptur sušenek by sice mohlo vést k tomu, že totožné či ještě hůře vylepšené je začne vyrábět konkurence, což by pro vynálezce receptu nebylo příjemné, protože by mohl přijít o zisk, ale na druhou stranu by to bylo velmi přínosné pro spotřebitele, jejichž uspokojení by potenciálně mělo být středem zájmu všech a to se vztahuje i na umělecká díla a myšlenky.  

Další z kritických názorů systému ochrany autorských práv, které Kinsella uvádí, hovoří o zatěžování státu vysokými náklady za administraci patentů a copyrightů. Byla by o to společnost bohatší? Peníze by se investovaly jinam. Třeba do vzdělávání, filmů, divadel či kultury všeobecně. Míra vzdělanosti společnosti se nezvýší ochranou autorských práv. Myšlenka získání finančních prostředků za správu patentů a copyrightů, tak jak ji Kinsella nastiňuje, se mi líbí. Nechránila by se však žádná díla, nebo jen ta vybraná?

Ne všechna díla si ochranu, která je jistě administrativně náročná, zaslouží. Dílo může mít přínos pro společnost nula. Proč je tedy chránit copyrightem? Problém tu opět nastává při hodnocení přínosu. Chápu, že je snazší dát právo na ochranu všem. Posuzování přínosnosti je nerealizovatelné a mohlo stát skvělým úlem korupce. Navíc by to bylo stejně velmi nákladné.

Domnívám se, že by naše společnost musela být jinak nastavená, abychom mohli existovat bez práv na duševní vlastnictví. Většina společnosti podle mě právě považují vlastnická práva za férová, i když se jim zrovna nechce platit za stažení nové desky oblíbeného hudebníka, vědí, že by bylo správné za to zaplatit. Jde tu také o tom, že pokud jsou díla chráněna, automaticky získávají status vzácného.

Pokud by díla nebyla vzácná, nemělo by smysl na ně uplatňovat vlastnická práva. Lidé o ně neměli zájem vést spor. Kinsella v tomto duchu pokračuje a uvádí citát Thomas Jeffersona jako důkaz, že pokud někdo použije mé myšlenky, o ty své nepřijdu: "Ten, kdo ode mne přejme nápad, přejme instrukci, aniž bych o ni já přišel, tak jako ten, kdo si ode mne připálí svíčku, aniž bych já potemněl." Kdyby žádné autorské dílo nebylo chráněno a obohaceno přívlastkem vzácný, který omezuje jeho další užití.

A. Plant a B. Bouckaert kritizují uměle vytvořenou vzácnost duševního vlastnictví. Bouckaert dále tvrdí, že pouze přirozeně vzácné entity, které je možné fyzické ovládání, mají právo na ochranu vlastnickými právy. Práva na duševní vlastnictví (copyrighty a patenty) berou jako neospraveditelné monopoly garantované vládní legislativou. Jde o to, že autor může zakázat používání své myšlenky. Chápu, že se autoři tuto problematiku řeší komplexně a jde o to, jak je legislativa nastavená, ale trochu mi to přijde jako by se zaobírali pár magory, kteří si své myšlenky střeží tak, aby si je pomalu nikdo nepřečetl. Všichni to takto nastavené nejsou. V tuto chvíli je dobře, aby se vedli úvahy o autorských dílech, aby se více autorů nakazilo a umožnilo, aby jejich dílo bylo volně dostupné proto, aby posloužilo k dalšímu vývoji a posunu ve zkoumání problematiky (především u odborných textů). Stále však mám na mysli, že pokud bude autorovo dílo volně ke stažení, z čeho bude žít, když se věnuje jen vědě? 


V současnosti se rozvíjí možnosti, kdy lze autora odměnit, pokud člověk chce, i když je dílo volně dostupné. V tuto chvíli ale takové systémy autorovi nezaručují, že bude mít co jíst. Společnost ta takový systém, není naučená. Rozumím nespokojenosti se současným nastavením systému, který někdy opravdu absurdně znemožňuje užití díla a nesmysleným nastavením systému. Radikální změna možná není. Po krůčcích snad společnost dospěje k rozumnějším řešením.

Tímto se Josefovi Šlerkovi omlouvám za rozsah textu, který musel přelouskat, aby se dozvěděl věci, které už dávno ví. 

Výchozí literatura:

 KINSELLA, Stephan. Obžaloba duševního vlastnictví [online]. Praha: Ludwig von Mises Institut Česko, 2011, [cit. 2014-08-30]. ISBN 978-809-0506-800. Dostupné z:http://www.mises.cz/database/literatura/30a_obzalobaip.pdf

LESSIG, Lawrence. LE. Free culture: how big media uses technology and the law to lock down culture and control creativity. New York: Penguin Press, 2004, xvi, 345 p. ISBN 15-942-0006-8.

pondělí 15. září 2014

Simulakrum a hyperrealita podle Jeana Baudrillarda

Pojem simulace lze vysvětlit jako napodobení reality. Princip simulace Baudrillard vysvětluje na simulaci nemoci. Pokud ji někdo předstírá, lze to rychle odhalit. Simuluje-li, mohou se u něj opravdu projevovat příznaky nemoci. To lékaři značně znesnadňuje práci. Podle Baudrillarda realita neexistuje a nahradila ji hyperrealita, tedy něco mezi realitou a iluzí, simulací. Simulakrum pak je virtuální kopie neexistujícího originálu. V současnosti tak podle něj nedokážeme odhalit, co je realita a co ne. Rozdíl mezi simulací a nemocí se stírá a je nerozpoznatelný. Simulakrum předchází realitě a tím ji determinuje. Simulakra vypadají jako něco, co vychází z reality, ale ve skutečnosti v realitě kořeny už nemají, i když společnost velmi ovlivňují. 

Podle Baudrillarda dnes žijeme v hyperrealitě. Vysvětluje, že žijeme v neviditelném vězení a neuvědomujeme si, že vše kolem nás je člověkem uměle vytvořené prostředí, které neodpovídá realitě. Disneyland je podle něj postaven proto, aby představoval něco imaginárního proto, abychom uvěřili, že to ostatní je realita. Nic už podle Baudlliarda nelze považovat za iluzi, protože ta není bez existence reality možná.

Nacházíme se v logice simulace, která nemá nic společného s logikou fakt a řádem příčin. Těžko se hledá objektivní pravda. Obzvlášť o událostech, které člověk sám nezažil. Na simulakrum, jako na něco, co se považuje za realitu, aniž by to s ní mělo cokoli společného, člověk naráží při tom, co dělá každý den – přijímaní informací o dění ve světě skrze média. Simulakrum tak nejspíš je denním chlebem občanů Ruska.

Realitu však pokrucují i novináři západní, neinformují o pravé podstatě příčin, reakcí a událostí (i nechtěně) a nemohou tak vytvářet obraz reálného světa. To, co mediální publikum považuje za reálný obraz světa, se třeba nikdy nestalo. Proto lze říci, že právě a především v tomto smyslu nežijeme v realitě. Pouze v jedné z jejích interpretací – v hyperrealitě, kde je narušena kauzalita.

A tento svět nelze odtrhnout od jiných radostí života. Mediální realita se neodráží jen v našich spojivkách, když ji hltáme ze svých obrazovek. Ovlivňuje nejen další události, ale třeba i dialogy v kavárnách. Příkladem simulakra mohou být také inscenované přestřelky pro televizní reportáže v oblastech (a nemusí to být jen v té podobě, kterou všichni známe z Vrtěti psem). Simulakrum představují například i reality show,


Heideggerova otázka techniky

Heidegger se zabývá otázkou techniky v její bytnosti. K tomu, abychom dokázali pochopit, co je to technika, měli bychom si k ní zjednat svobodný vztah. Pokud si ji budeme jen představovat a provozovat, dokud se s ní budeme vyrovnávat, vyhýbat se jí či odmítat, jsme k ní nesvobodně připoutáni.

Technika je dle Heideggera prostředek k určitým účelům a konání člověka. Nazývá ji také určitým zařízením – instrumentem. Běžnou představu o technice tak lze nazvat jako instrumentální a antropologickou. Instrumentálním pak chápe jako prostředek k nějakému člověkem stanovenému účelu. Techniku je podle něj potřeba také uchopit duchovně, mít jí pod kontrolou a dokázat ji poručit. Obává se totiž, že se technika může vymknout vládě člověka. 

Co je prostředek a účel? Prostředek je to, pomocí čeho je něco docilováno. To, co má za následek nějaký účinek, je příčina. I účel je příčina. Příčina = kauzalita. Heidegger mluví o čtyřech příčinách – materiál, forma, účel a uskutečnění účinku (dosažení výsledku, samotná věc, určuje kauzalitu). Tyto čtyři příčiny dopouštění (zavinění) umožňují to, aby se to, co ještě není přítomné, přišlo do přítomnosti. Tím pádem Heidegger říká, že to, co se zpřítomní, již někde existovalo před tím, než do přítomnosti přišlo (vychází z mýtu o jeskyni).

Něco však tomu, aby nové mohlo přijít na svět, musí ten výskyt umožnit (skýtání výskytu). V případě přírody se jedná o přirozenost. Lidská tvorba pak přirozená není a výskyt umožňuje ten, který danou věc vyrobí. Přecházení do neskrytosti Heidegger nazývá odkrýváním.  

Podle Heiddegera se však moderní technika – strojová –  chová jinak, než ta dřívější – rukodělná. Nejde už zde o přirozené poskytování výskytu a odkrývání, ale vymáhání. Aby vznikl džbán za doby starověkého Řecka a Říma, nebyla od přírody vyžadováno, aby na výrobu vydávala energii. U strojových technologií už to je potřebné. O přírodu už člověk nepečuje, ale stává se pro něj nástrojem k získání potřebných prostředků a materiálů. Příroda je jako dodavatel. Odkrývání je vymáhavé a řízené. Vše je připraveno k použití. Heidegger však člověka zprošťuje viny tím, že říká, že na člověku je požadování, aby těžil a vymáhal. Je on sám vymáhaný? Ano, pokud neodhalí bytnost techniky, která v sobě nese člověkovu spásu – umění, které slouží k odkrývání a nalezení skutečné povahy techniky. 

neděle 14. září 2014

Zápisky z Manoviche

Lev Manovich hovoří o masové standardizaci jako důsledku průmyslové revoluce a továrního systému. Nová média podle něj sledují logiku postindustriální společnosti založenou na individuální objednávce. Jak se to však odráží na společnosti? Možná trochu uhýbám z tématu, ale nutí mě tuto teorii srovnávat s masovou spotřebou zboží. Nemám dojem, že se z masové spotřeby standardních produktů v dnešní době vytrhává většina vyspělé společnosti. Co se týče obchodu, nové technologie skutečně usnadňují nákup individualizovaných produktů. Využívá toho ale jen malé procento běžných koncových spotřebitelů, stále je to podle mě luxus. Jinou kapitolou jsou programy, které podle spotřebitelova chování na internetu nabízí individualizované obsahy a zboží. Nemyslím však, že by se společnost  již díky neomediálním technologiím odklonila od konformity k individualismu
a totální jedinečnosti. Pokud se vývoj nových technologií stále urychluje, zrychlují se i proměny ve společnosti?

V souvislosti s hypermedialitou mi vyvstávají na mysl Goodmanovy světy. Představy a ponětí
o světě, kde uživatelé žijí, se liší podle hyperodkazů, coby linky, která uživatele provádí dostupnými informacemi. Každý uživatel tak v podstatě má svůj specifický odkazový profil  – odkazový profil jeho informovanosti a informačních uzlů.

čtvrtek 11. září 2014

Střih a drama

Skladba večerních televizních zpráv a způsob práce se střihem byly další z témat, kterým jsme se v hodinách srovnávacích mediálních studií věnovali. Každý jsme měli za úkol sledovat jeden den zprávy na určité stanici (mně byla přiřazena Nova). Protože jsme byli zaúkolováni (měli jsme počítat střihy a skladbu lidí, kteří během zpráv mluvili),  bylo sledování zpráv jiné než obvykle. S analytickým přístupem byl člověk k obsahu zpráv mnohem kritičtější. (Dovedu si představit, že někteří lidé zprávy tímto způsobem sledují často a s potěšením, jež se může rovnat nemocné radosti šílence, se rozčilují nad povrchností, akčností a výběrem témat, které jsou /ne/nuceni čeští občané sledovat.) Nebylo překvapující, že zprávy s vysokým množstvím střihů, a tudíž i vysokou mírou dramatičnosti, vysílá televize Nova a Prima. Z dostupných dat vyplývá, že  čím akčnější, dramatičtější, zábavnější zprávy jsou, tím mají vyšší sledovanost.

I v typech respondentů, které redaktoři oslovovali, šlo vysledovat odlišnosti. Konkrétně na Nově se objevovali především muži a ženy ve věku cca padesáti šedesáti let. V Událostech České televize se mluvili spíše muži a to ve věku okolo třiceti pěti let. Cizinci sledující české zprávy tak mohou  o české společnosti nabýt celkem pokroucený obraz. Na druhou stranu si člověk dokáže představit, jak může být těžké sehnat někoho, kdo je ochotný si stoupnout před kameru a před celým národem vyjevit svůj světonázor.

úterý 9. září 2014

České noviny o zahraničí

V další hodině nás zajímalo, jak české noviny spravují o zahraničí. Na první pohled to nevypadalo špatně. Když však člověk vezme v potaz, že v současné době existuje 192 nezávislých a všeobecně uznávaných států, pak průměr 28 zemí za čtrnáct dnů na deník není úplně dobrý. Navíc 28 má EU členů. Centrem pozornosti byly v listopadu roku 2013 tyto státy: Německo, Rusko, USA a Velká Británie. O nejvíce zemích informoval deník Právo. V textech se zmínil o 40 státech.

Mimo to, o které země se česká média zajímají, je taky velmi podstatné, jak o jednotlivých zemích informují. Každá země má, stejně jako každý člověk, svou nálepku. Některé chudé státy jsou tak v našich očích stále v bídě, i když se z ní třeba kvapně dostávají. I Česko se muselo dlouho zbavovat, a snad už se zbavilo, nálepky státu, kde lidé pomalu jedí ze země. Před pár lety mne překvapilo několik turistů, kteří mi vyprávěli, že v Praze čekali hroznou bídu. Pár novinářů nejspíš mělo dost svérázný názor na to, jak to tady u nás vypadá.

Televizní moderátoři

Viděli jste v poslední době českých médiích moderátora zpráv, který by byl starší šedesáti let? Ne, nejsou
v kurzu a podle výsledků drobného, a možná trochu nepřesného, školního průzkumu, nám vyšlo, že čím více na východ se člověk po mapě Evropy pohybuje, tím spíše může očekávat mladé a krásné moderátory
a moderátorky. Přitom právě známá a důvěryhodná tvář protřelého novináře by některým českým televizním stanicím svědčila a slušela. V západních zemích to evidentně funguje. Může v tom však také figurovat odlišná mediální tradice.

Neznám čísla sledovanosti a nevím toho ani mnoho o českém divákovi, nicméně to vypadá tak, jako by Češi televizní kanál přepnuli pokaždé, když se před nimi během zpráv zjeví vrásčitá tvář. Snad to tak není, ale proč by se jinak chodilo do moderátorského důchodu tak brzy? Další eventualitou je vyčerpání zprávaře
a jeho chuť se věnovat něčemu jinému. To však neznamená, že by televize nemohly přijímat i nové moderátory starší padesátky. Některé lidi by jejich přítomnost na obrazovkách určitě potěšila, zbytku by snad nevadila.

Základní úvaha nad úryvkem McLuhanova textu a zpravodajstvím

Marshall McLuhan se, stejně jako většina kritiků masových médií, obává o schopnost masového publika podrobovat kritické analýze informace, jež skrze média získávají. V současnosti se situace mění (hovořím-li o ČR). Část Čechů je mediálně vzdělanější, než před lety. Děje se tak možná díky změně studijních plánů na školách. Jistě však díky novým technologiím, které usnadňují přístup k informacím. Každý si tak k jednotlivým tématům může dohledat detaily (obzvlášť, pokud ovládá více jak jeden (ne)světový jazyk). Možnost být kritičtější tak stoupá. Záleží však, zda-li kritické myšlení člověk ovládá a jestli vůbec média o daném tématu poskytují odlišné výpovědi.

Známým problémem internetu, jako zdroje vědění, je však snadná manipulace s informacemi. Internet (a nejen ten) je prodchnut ohromným množstvím sdělení, které mnohdy nepravdivě či pokřiveně spravují o činech a událostech, jejichž pravá povaha a příčina je autorovi díla často absolutně neznámá (nebo o nich prostě chce spravovat jinak). Čtenáři, kteří si tento problém uvědomují, a nemají čas se denně brodit hromadou článků, blogů, tweetů, zvuků a videí, pak podle mě sahají k jednoduchému řešení  věří  jedinému médiu. Pokud čerpají jen z hlavního proudu českých médií, většinou nic nezkazí. Převážná část z nich používá totožné zdroje informací a nepřichází ani s příliš odlišným pohledem (mimo reportáže a investigativu). Vždy se však zohledňuje cílová skupina, takže se například z jedné stanice dozvíte podrobnější informace, zatímco vás jinde potěší mnohem více krve a nářku. McLuhan nicméně podotýká, že každé médium disponuje schopností vnutit své předpoklady těm, kteří se nemají na pozoru. A to stále platí.

McLuhan hovoří o médiích také ve spojitosti s homogenizací společnosti. Lidé prostřednictvím médií získávají obdobné názory, hodnoty, vzorce chování a ztrácí část své jedinečnosti. To se ale může stát v procesu socializace kdykoli. McLuhan dále říká, že člověk, který chce v naší kultuře někam patřit, musí být homogenizovaný a tvárný. Je škoda, kolik lidí se snaží zapadnout a být stejný s názory, jako ti ostatní, protože se to podle někoho považuje za správné. Zároveň je škoda, že snaha odlišit se často dopadá tak, že se člověk jen začlení do určité homogenizované skupiny. Zajímalo by mě, jak by si McLuhan představoval ideální fungování dnešní společnosti.




neděle 31. srpna 2014

Tak kdo je tady pánem?

Práce s tištěnými médii na předmětu Informační věda a srovnávací mediální studia pokračovala. Tentokrát jsme měli za úkol vzít pravítko a změřit, jakou část tvořila  v hlavním sešitu celostátních deníků inzerce. MF DNES si už pěknou řádku let drží druhé místo v prodejnosti celostátních deníků. To se samozřejmě projevuje i na množství a ceně za inzerci. Na podzim inzerce v jednom čísle tvořila více jako polovinu obsahu. To pak člověk zváží, za co vlastně platí. Josef Šlerka nás i upozorňoval, ať si uvědomíme, kolik na inzerci pak majitel takového média ušetří.

Všeobecně se ví, že zpravodajským tištěným médiím klesá prodej a bojuje se tak o každého čtenáře i inzerenta. Čím úspěšnější médium je, čím větší a homogennější cílovou skupinu pravidelných čtenářů má, tím více inzerentů zajímá. To však bývá problém. Čtenáře reklama totiž tak úplně neinteresuje. Každá celostránková reklama pro čtenáře představuje o stránku méně textu a o stránku větší nespokojenost. Do redakcí pak chodí dopisy typu: "Musíte mít na každé straně reklamu? Chápu, že ji potřebujete, ale mě skutečně otravuje!" Většina tištěných médií by se však, pokud by neměla velkého sponzora, bez reklamy neuživila.

Jedna z nejsnazších cest, jak tištěnému médiu uškodit, je roztrubovat, že mu rapidně klesá prodejnost. Stačí, aby vyšel jeden takový článek na relativně malém on-line zpravodajském webu a do hodiny už šéfredaktorovi volají vyděšení inzerenti, co že se to děje, jestli je to pravda. I když to pravda není, inzerenti znejistí a čtenáři se mohou radovat...bude více textu! Novináři truchlí. Ubude-li inzerce, přijdou o práci, nebo ji budou mít ještě víc.


sobota 30. srpna 2014

Čtení mezi řádky

Medium is the message... is the message... Jak čtete zprávy a publicistické texty? Podrobujete články důkladné analýze, nebo slova zhltnete a rychle vypustíte? Jestli mi z úvodních hodin na SNM něco natrvalo uvízlo v hlavě, pak rozbory textů Josefa Šlerky. Jeho obliba v hledání nesmyslných přirovnáních, barvitých slov, která o názoru redaktory někdy prozrazují víc než je zdrávo, je zábavná a nakažlivá. 

Během podzimní přednášky jsme se rozdělili do skupin a každá dostala na starost jeden deník (MF Dnes, Lidové noviny, Hospodářské noviny, Právo, Blesk a Deník). Naším úkolem bylo sledovat zprávy o Babišovi, Sobotkovi a Haškovi, konkrétně v MFD. Bylo to v té době, kdy Babiš možná stále ještě slavil druhé místo ve volbách a v ČSSD řešili tajnou schůzku členů strany se Zemanem. 

Z našeho mini výzkumu vzešlo, že Sobotkovi v té době novináři celkem fandili a Hašek, Chovanec a spol. se snažili dostat k moci. V textech o Babišovi bylo čtenářům po sté připomínáno jeho jmění (jako by to někoho těšilo, ve slovníku synonym by se u Babiše objevovalo – miliardář, multimilionář, majitel Agrofertu, šéf ANO, ministr financí, velkopodnikatel, úspěšný podnikatel – chybí už jen mladý a krásný) a riziko střetu zájmu. Pozorný čtenář však mohl rozpoznat i mírnou zvědavost a možná i naději ve změnu na české politické scéně. Když později vyšlo najevo, že střet zájmu může být u Babiše opravdu problém, vzkázal občan Babiš v jednom z rozhovorů nezapomenutelné (parafrázováno): Věděli jste, že kandiduji s břemenem v podobě střetu zájmů a zvolili jste si mě. Tak je máme. Sobotku i Babiše – nevýrazného a úspěšného. Možná by stálo za to si teď udělat další analýzu.


Něco mezi Goodmanem, derivací a nefilozofií

Když pro mě matematika ještě představovala nepříjemnou povinnost, měla jsem to štěstí, že učitelka v době, kdy jsem měla probádávat úskalí derivace, uznala, že nepatřím ke studentům, kterým by to k něčemu pomohlo a dovolila mi, stejně jako ostatním spolužákům, jež postrádají smysl pro práci s čísly, abych si během jejích hodin raději opakovala trojčlenku. Netušila jsem, že slovo derivace potkám během své další studentské cesty. Nelson Goodman mi tím trochu zamotal hlavu. 

Podle Wittgensteina má slovní zásoba zásadní vliv na chápání světa, schopnost mu rozumět a popsat jej. Neznalost určitých slov člověku omezuje pronikání do světů, které člověk dosud nezná. Snaha pochopit umělecký obraz a svět, který zachycuje, může být stejně obtížné jako pochopit filozofický text. Surrealistické výjevy mohou být k pochopení stejně komplikované jako slova. Myšlenkové proudy filozofa zhmotněné na papíře člověk vnímá jako malířovy tahy štětcem na plátně. Pokud divákovi a čtenáři unikne smysl, nemá pro něj dílo žádný význam. 

I když člověk disponuje tou správnou slovní zásobou, neznamená to, že pochopí verzi světa autora. Nejdřív musí najít systém v bludišti autorova a často i překladatelova používání jazyka a dekódovat obsah. Následuje opakované kladení otázek: Chápu to správně, nastavila jsem si správný systém a nevidím ve slovech jiný svět, než jaký autor popisoval? A tak je to vždycky. "Pro různé světy platí různé pravdy." (Goodman). Každá alternativa světa je dobrá, hlavně když je a dokáže rozvíjet porozumění. Trojčlenka je základ. 


pondělí 24. března 2014

Obezita díky pitnému režimu

Agentura GfK před necelými dvěma týdny zpřístupnila České televizi data z výzkumu, který objasňuje stav obezity v Česku. Ze získaných dat vychází, že Češi trpí obezitou více než Američané. Kde se ta kila berou? Mimo nadměrné množství potravin a nedostatek pohybu přispívají i slazené limonády a ochucené minerálky.

Tekuté bonbóny
Všichni vědí, že by měli za den vypít minimálně dva litry tekutin. Tento fakt si každý řeší po svém. Někdo vypije litr a půl piva, někdo tři litry vody a jiný si tekutiny doplňuje pouze sladkými limonádami. Milovníci ochucených nápojů ale často zapomínají, že v půl litru ovocného džusu vypijí tolik kalorií, že by už nepotřebovali obědvat. Knedlo-vepřo-zelo přesto s chutí spořádají.

Roste to rychle
Ženy, které pracují v kanceláři a nesportují, potřebují denně příjem přibližně 1 600 kcal, tedy cca čtrnáct středních banánů. Mužům, kteří také pracují v sedě a nehýbou se, stačí okolo 2 000 kcal. Dva litry kupovaného slazeného ledového zeleného čaje v lahvi obsahuje téměř 400 kcal, to je jako byste snědli necelé čtyři bílé rohlíky, půl kila bílých hroznů nebo tři čtvrtiny mléčné čokolády Milka.

Podle dat Českého statistického úřadu vypil za rok 2012 každý Čech 104 litrů limonád. K přibrání jednoho kilogramu je třeba nasbírat zhruba 7 000 kcal. Po vypití 104 litrů koly ztloustnete, pokud nezvýšíte výdaj energie, o 6,4 kg. Kdybyste 90 dnů pili 2 litry koly denně, hladce za tu dobu nabudete o 11, 5 kg. Nedaří-li se vám zhubnout, možná váš problém tkví právě ve sladkém pití. V grafu najdete odpověď na to, kolik kilogramů byste ztloustli, kdybyste 90 dnů pili místo vody pouze limonády.

Informace ke grafu:

Graf obsahuje také informace o vínu, pivu a Activii. Názvy nápojů jsou v zjednodušené. Jejich celé znění najdete v tabulce Nápoje.








Pejsek a kočička bez E

Za starých časů, když spolu malý psík a kočička hospodařili v mini domku u vzrostlýho dřevnatýho porostu, toužili si počínat zrovna tak jako lidi. Ale občas při tom zdolávali obtíž při používání drobných a málo šikovných tlapiček s malými polštářky a drápky, na nichž jim chybí prsty, jako mají lidi. A tak oproti lidem  počínali trochu jinak, ačkoli by po tlapkách do školy došly, znalosti lidstva jim zůstaly skryty. Do školy totiž mohou chodit lidi, nikoli zvířátka.

A tak to u nich doma vypadalo porůznu. Tu a tam činili, aniž by chybovali, jindy zas nikoli, a tak tam mívali občas i svinčík. A tak v domku přišli i na nadmíru špinavou podlahu.

„Slyš, psíku,“ povídá kočička, „ta podlaha má silou vrstvu špíny.“ ‒ „Taky mi připadá už příliš špinavá,“ povídá psík, „koukni, jak mám od tý špíny umazaný tlapky.“ ‒  „Máš tam spoustu špíny, povídala kočička,“ „Fuj, taková hanba! Tu podlahu si umyjeme. Lidi mají podlahu vždycky čistou. Ti ji totiž občas myjí.“

Atrakce bez jištění

Mnoho českých online zpravodajských médií vytváří nevyzdrojovaný a neověřený obsah, který baví stovky lidí. To byla jedna z prvních  informací, kterou jsem si z přednášek StuNoMe odnesla. V podstatě to není nic, co by člověka příliš překvapovalo. O to je taková zpráva smutnější.


Jak to bylo

Všechno to začalo na stránkách Lajkovani.cz Josefa Šlerky. Hned na homepage vidíte, jaká zpráva má aktuálně nejvíce interakcí. Vedle toho lze jednoduše zjistit, kolik prostoru v jednotlivých médiích věnují konkrétním lidem a tématům.

Odhalíte tak, že Andeji Babišovi poskytly v posledních 90 dnech nejvíce prostoru Parlamentilisty.cz. Svými 573 převážně negativně laděnými příspěvky absolutně převálcovaly konkurenci. Aktualne.cz je z druhého místa se svými 102 zmínkami jen těžko dožene. A s takovou informací už lze dále pracovat. 


My se snažili v rámci předmětu Informační věda a srovnávací mediální studia jistit, jak česká nejnavštěvovanější zpravodajská online média informují své čtenáře. Zda-li se jejich zaměstnanci chovají jako správní novináři, či hřeší. 


Důvěřuj, prověřuj, ale hlavně nikdy nikomu nevěř

V podstatě neexistuje způsob, který dokáže o určité informaci ostatní zpravit naprosto pravdivě. Kdyby byl člověk puntičkář, nemůže věřit ničemu, co mu druhý říká. Každá informace má svá ale. Jenomže ale u některých online médií jsou do očí bijící.

Ale č. 1: zdroj

Autor + ČTK = spojení, které se objevuje pod většinou zpráv. Někdy je novináři trapné další ČTK přiznávat, takže pod text napíše raději pouze své jméno (i když má stejné informace, jako kolegové z ostatních médií, jež ČTK přiznali). U Českých zpráv má člověk ještě pro čétékáčkování ještě pochopení. Proč má však být v dnešní době důležitým zdrojem pro zpravodajství ze zahraniční? Působí to, jakoby neuměli jiný jazyk než češtinu.


Ale č. 2: ověřování zpráv

V malé vesničce vydá místní policie zprávu, jež informuje o možné existenci člověka, který po ulicích pohazuje salámy se špendlíky. Ono nejisté "nejspíš" se rychle samo transformuje na "jistě" a televize Nova tam jede rychle dělat reportáž. Polemika o tom, zda taková zpráva patří do hlavního vysílacího času celostátních zpráv, je už asi zbytečná. Inu, vzrušující události žádné ověřování nepotřebují.


Ale č. 3: reklamy před videem

Při současném boji o autorská práva se divím, jak je možné, aby si médium před video, jež nevlastní, nacpalo reklamu. Navíc zdroj: Youtube.com mi přijde stejně bizarní, jako když jsem pod své první referáty psala: Wikipedia.org.


Jak to bude

Obsah je král a vždy by to ta mělo být. Coby copywriter jsem byla svědkem doby, kdy byl např. v lifestylových textech králem hlavně odkaz a o obsah zase tolik nešlo. To je však trochu jednostranné vidění. Dnes se více klade důraz na čtenost, klikání, lajkování a získání inzerentů. Nemám k dispozici čísla, ale domnívám se, že obsahu, jehož cílem je jeho čistá informační hodnota a přínosnost společnosti,  je méně, než typů komerčních. Co z toho vyvodit? Nepodléhejte lákavým titulkům, nepodloženým atraktivním a alarmujícím zprávám. Zkreslují vám svět více, než  dobře zpracované (vyvážené) a vyzdrojované obsahy. 



x