Obžaloba duševního vlastnictví

Co by se z hlediska vesmíru stalo, kdyby neexistovalo duševní vlastnictví? Nic. Z hlediska společnosti by to však představovalo převrat v dosavadním pořádku. Třeba by mohly bez problému vzniknout další ještě zábavnější díly Stopařova průvodce galaxií, které by nenapsal Douglas Adams, a nikomu by nevadilo, že nový autor používá stejné postavy a prostředí. 

Duševní vlastnictví má dlouhé kořeny. Lessig ve své knize Svobodná kultura popisuje, jak se například postupně prodlužoval copyright. Měl, stejně jako dnes, sloužit ochraně autora, aby jej nikdo neobcházel, když vydělává na jeho díle. V začátcích právo trvalo třeba deset let. Pak jej autor mohl prodloužit. Nyní už nic podepisovat nemusí, i když už se třeba není možné na díle nijak výrazněji obohacovat. Autoři pak často navíc s vydavateli podepisují smlouvy na výhradní vydávání knihy. Tím má svůj business chráněn i vydavatel.

V diskusích o duševním vlastnictví se objevují další názory. Právě Lessig tvrdí, že korporace nestojí o vznik svobodného umění nejen na internetu, a nestály o to nikdy. A to se netýká jen copyrightu, ale třeba také nových vynálezů, jež by je mohli svou inovativností připravit o stávající zisky. Celoživotní i posmrtný monopol na užívání díla beru jako 200% ochranu pro případy, kdyby se náhodou ještě dílo stalo populárním a dalo se na něm vydělat. 

Libertariáni podle Kinselly uznávají spíše právo na hmatatelné věci než na nehmotné. Proč? Protože se zdají být vzácnější a je možné o ně vést spory. Hovoří o vymahatelném prvotním vlastnictví. Sporné však je, proč, když už mají hmotná díla jako knihy, výhradní právo na zisk oproti matematickému vzorečku, který třeba umožnil vznik počítače. Takové právo se zdá být neférové, i když mu každý rozumí. Kdyby existoval patent na určité vědecké objevy, společnost by se z hamižnosti objevitele nikam neposouvala. To, že je obchodním tajemstvím složení sušenek Oreo není pro společnost tak špatné, jako kdyby bylo omezené použití Pythagorovy věty. Jak říká Kinsella, nelze zkrátka striktně omezovat filozofické a vědecké myšlenky, společnost by se zastavila, proto se patenty vztahují na praktickou aplikaci, ne na myšlenky. Na druhou stranu složení léků určitě patří k obchodnímu tajemství, přitom by se jejich vývoj mohl hodně urychlovat, kdyby to tak nebylo (bohužel neznám přesná pravidla, jak to ve farmaceutickém průmyslu funguje) a takových oblastí je jistě víc.

Nepřítomnost duševního vlastnictví by v celé řadě oborů přineslo větší svobodu v tvorbě, zkoumání a vytváření děl, které by mohyl společnost obohacovat. Uveřejnění tajných receptur sušenek by sice mohlo vést k tomu, že totožné či ještě hůře vylepšené je začne vyrábět konkurence, což by pro vynálezce receptu nebylo příjemné, protože by mohl přijít o zisk, ale na druhou stranu by to bylo velmi přínosné pro spotřebitele, jejichž uspokojení by potenciálně mělo být středem zájmu všech a to se vztahuje i na umělecká díla a myšlenky.  

Další z kritických názorů systému ochrany autorských práv, které Kinsella uvádí, hovoří o zatěžování státu vysokými náklady za administraci patentů a copyrightů. Byla by o to společnost bohatší? Peníze by se investovaly jinam. Třeba do vzdělávání, filmů, divadel či kultury všeobecně. Míra vzdělanosti společnosti se nezvýší ochranou autorských práv. Myšlenka získání finančních prostředků za správu patentů a copyrightů, tak jak ji Kinsella nastiňuje, se mi líbí. Nechránila by se však žádná díla, nebo jen ta vybraná?

Ne všechna díla si ochranu, která je jistě administrativně náročná, zaslouží. Dílo může mít přínos pro společnost nula. Proč je tedy chránit copyrightem? Problém tu opět nastává při hodnocení přínosu. Chápu, že je snazší dát právo na ochranu všem. Posuzování přínosnosti je nerealizovatelné a mohlo stát skvělým úlem korupce. Navíc by to bylo stejně velmi nákladné.

Domnívám se, že by naše společnost musela být jinak nastavená, abychom mohli existovat bez práv na duševní vlastnictví. Většina společnosti podle mě právě považují vlastnická práva za férová, i když se jim zrovna nechce platit za stažení nové desky oblíbeného hudebníka, vědí, že by bylo správné za to zaplatit. Jde tu také o tom, že pokud jsou díla chráněna, automaticky získávají status vzácného.

Pokud by díla nebyla vzácná, nemělo by smysl na ně uplatňovat vlastnická práva. Lidé o ně neměli zájem vést spor. Kinsella v tomto duchu pokračuje a uvádí citát Thomas Jeffersona jako důkaz, že pokud někdo použije mé myšlenky, o ty své nepřijdu: "Ten, kdo ode mne přejme nápad, přejme instrukci, aniž bych o ni já přišel, tak jako ten, kdo si ode mne připálí svíčku, aniž bych já potemněl." Kdyby žádné autorské dílo nebylo chráněno a obohaceno přívlastkem vzácný, který omezuje jeho další užití.

A. Plant a B. Bouckaert kritizují uměle vytvořenou vzácnost duševního vlastnictví. Bouckaert dále tvrdí, že pouze přirozeně vzácné entity, které je možné fyzické ovládání, mají právo na ochranu vlastnickými právy. Práva na duševní vlastnictví (copyrighty a patenty) berou jako neospraveditelné monopoly garantované vládní legislativou. Jde o to, že autor může zakázat používání své myšlenky. Chápu, že se autoři tuto problematiku řeší komplexně a jde o to, jak je legislativa nastavená, ale trochu mi to přijde jako by se zaobírali pár magory, kteří si své myšlenky střeží tak, aby si je pomalu nikdo nepřečetl. Všichni to takto nastavené nejsou. V tuto chvíli je dobře, aby se vedli úvahy o autorských dílech, aby se více autorů nakazilo a umožnilo, aby jejich dílo bylo volně dostupné proto, aby posloužilo k dalšímu vývoji a posunu ve zkoumání problematiky (především u odborných textů). Stále však mám na mysli, že pokud bude autorovo dílo volně ke stažení, z čeho bude žít, když se věnuje jen vědě? 

V současnosti se rozvíjí možnosti, kdy lze autora odměnit, pokud člověk chce, i když je dílo volně dostupné. V tuto chvíli ale takové systémy autorovi nezaručují, že bude mít co jíst. Společnost ta takový systém, není naučená. Rozumím nespokojenosti se současným nastavením systému, který někdy opravdu absurdně znemožňuje užití díla a nesmysleným nastavením systému. Radikální změna možná není. Po krůčcích snad společnost dospěje k rozumnějším řešením.

Tímto se Josefovi Šlerkovi omlouvám za rozsah textu, který musel přelouskat, aby se dozvěděl věci, které už dávno ví. 

Výchozí literatura:

 KINSELLA, Stephan. Obžaloba duševního vlastnictví [online]. Praha: Ludwig von Mises Institut Česko, 2011, [cit. 2014-08-30]. ISBN 978-809-0506-800. Dostupné z:http://www.mises.cz/database/literatura/30a_obzalobaip.pdf

LESSIG, Lawrence. LE. Free culture: how big media uses technology and the law to lock down culture and control creativity. New York: Penguin Press, 2004, xvi, 345 p. ISBN 15-942-0006-8.