Za starých časů, když spolu malý psík a kočička hospodařili
v mini domku u vzrostlýho dřevnatýho porostu, toužili si počínat zrovna tak
jako lidi. Ale občas při tom zdolávali obtíž při používání drobných a málo
šikovných tlapiček s malými polštářky a drápky, na nichž jim chybí prsty, jako
mají lidi. A tak oproti lidem počínali trochu jinak, ačkoli by po
tlapkách do školy došly, znalosti lidstva jim zůstaly skryty. Do školy totiž
mohou chodit lidi, nikoli zvířátka.
A tak to u nich doma vypadalo porůznu. Tu a tam činili, aniž
by chybovali, jindy zas nikoli, a tak tam mívali občas i svinčík. A tak v domku
přišli i na nadmíru špinavou podlahu.
„Slyš, psíku,“ povídá kočička, „ta podlaha má silou vrstvu špíny.“ ‒ „Taky mi
připadá už příliš špinavá,“ povídá psík, „koukni, jak mám od tý špíny umazaný
tlapky.“ ‒ „Máš tam spoustu špíny,
povídala kočička,“ „Fuj, taková hanba! Tu podlahu si umyjeme. Lidi mají podlahu
vždycky čistou. Ti ji totiž občas myjí.“
Žádné komentáře:
Okomentovat