úterý 16. září 2014

Manifest kyborga

Donna Haraway je americká feministka, historička a bioložka. Známá je především propojováním člověka a technologie v kyborgovi, a to feministickou vizí.  Tomu se věnuje i Manifestu kyborgů. 

Kyborg je bezpohlavní hybrid stroje a organismu, který na svět přichází bez příběhu o původu. Podle Haraway je to tvor sociální reality stejně jako tvor fikce, který obývá světy přirozené i sestrojené. S příchodem kyborga se loučí s mužským světem a vítá bezpohlavní rovnost.

Haraway už na konci 20. století nevnímá ostrý rozdíl mezi člověkem a živočichem. Člověk upouští od své lidské jedinečnosti a staví se na stejnou příčku se zvířaty. Důkazem jsou hnutí za práva zvířat, která právě staví člověka na roveň zvířeti. Na druhou stranu přichází propojování lidí a strojů, kde se ztrácí jasné rozdíly mezi umělým a přirozeným. O moderních strojích pak hovoří jako o mašinkách, které jsou novým neuctivým bohem, jež se vysmívají Otcově všudypřítomnosti a duchu

V závěru Haraway vysvětluje, že metaforika kyborgů nám může pomoci najít cestu z bludiště dualismů, které naši kulturu již dlouho svírají. Sní sen o stavění a ničení strojů, identit, kategorií, vztahů a prostorových příběhů.

Obžaloba duševního vlastnictví

Co by se z hlediska vesmíru stalo, kdyby neexistovalo duševní vlastnictví? Nic. Z hlediska společnosti by to však představovalo převrat v dosavadním pořádku. Třeba by mohly bez problému vzniknout další ještě zábavnější díly Stopařova průvodce galaxií, které by nenapsal Douglas Adams, a nikomu by nevadilo, že nový autor používá stejné postavy a prostředí. 

Duševní vlastnictví má dlouhé kořeny. Lessig ve své knize Svobodná kultura popisuje, jak se například postupně prodlužoval copyright. Měl, stejně jako dnes, sloužit ochraně autora, aby jej nikdo neobcházel, když vydělává na jeho díle. V začátcích právo trvalo třeba deset let. Pak jej autor mohl prodloužit. Nyní už nic podepisovat nemusí, i když už se třeba není možné na díle nijak výrazněji obohacovat. Autoři pak často navíc s vydavateli podepisují smlouvy na výhradní vydávání knihy. Tím má svůj business chráněn i vydavatel.

V diskusích o duševním vlastnictví se objevují další názory. Právě Lessig tvrdí, že korporace nestojí o vznik svobodného umění nejen na internetu, a nestály o to nikdy. A to se netýká jen copyrightu, ale třeba také nových vynálezů, jež by je mohli svou inovativností připravit o stávající zisky. Celoživotní i posmrtný monopol na užívání díla beru jako 200% ochranu pro případy, kdyby se náhodou ještě dílo stalo populárním a dalo se na něm vydělat. 

Libertariáni podle Kinselly uznávají spíše právo na hmatatelné věci než na nehmotné. Proč? Protože se zdají být vzácnější a je možné o ně vést spory. Hovoří o vymahatelném prvotním vlastnictví. Sporné však je, proč, když už mají hmotná díla jako knihy, výhradní právo na zisk oproti matematickému vzorečku, který třeba umožnil vznik počítače. Takové právo se zdá být neférové, i když mu každý rozumí. Kdyby existoval patent na určité vědecké objevy, společnost by se z hamižnosti objevitele nikam neposouvala. To, že je obchodním tajemstvím složení sušenek Oreo není pro společnost tak špatné, jako kdyby bylo omezené použití Pythagorovy věty. Jak říká Kinsella, nelze zkrátka striktně omezovat filozofické a vědecké myšlenky, společnost by se zastavila, proto se patenty vztahují na praktickou aplikaci, ne na myšlenky. Na druhou stranu složení léků určitě patří k obchodnímu tajemství, přitom by se jejich vývoj mohl hodně urychlovat, kdyby to tak nebylo (bohužel neznám přesná pravidla, jak to ve farmaceutickém průmyslu funguje) a takových oblastí je jistě víc.

Nepřítomnost duševního vlastnictví by v celé řadě oborů přineslo větší svobodu v tvorbě, zkoumání a vytváření děl, které by mohyl společnost obohacovat. Uveřejnění tajných receptur sušenek by sice mohlo vést k tomu, že totožné či ještě hůře vylepšené je začne vyrábět konkurence, což by pro vynálezce receptu nebylo příjemné, protože by mohl přijít o zisk, ale na druhou stranu by to bylo velmi přínosné pro spotřebitele, jejichž uspokojení by potenciálně mělo být středem zájmu všech a to se vztahuje i na umělecká díla a myšlenky.  

Další z kritických názorů systému ochrany autorských práv, které Kinsella uvádí, hovoří o zatěžování státu vysokými náklady za administraci patentů a copyrightů. Byla by o to společnost bohatší? Peníze by se investovaly jinam. Třeba do vzdělávání, filmů, divadel či kultury všeobecně. Míra vzdělanosti společnosti se nezvýší ochranou autorských práv. Myšlenka získání finančních prostředků za správu patentů a copyrightů, tak jak ji Kinsella nastiňuje, se mi líbí. Nechránila by se však žádná díla, nebo jen ta vybraná?

Ne všechna díla si ochranu, která je jistě administrativně náročná, zaslouží. Dílo může mít přínos pro společnost nula. Proč je tedy chránit copyrightem? Problém tu opět nastává při hodnocení přínosu. Chápu, že je snazší dát právo na ochranu všem. Posuzování přínosnosti je nerealizovatelné a mohlo stát skvělým úlem korupce. Navíc by to bylo stejně velmi nákladné.

Domnívám se, že by naše společnost musela být jinak nastavená, abychom mohli existovat bez práv na duševní vlastnictví. Většina společnosti podle mě právě považují vlastnická práva za férová, i když se jim zrovna nechce platit za stažení nové desky oblíbeného hudebníka, vědí, že by bylo správné za to zaplatit. Jde tu také o tom, že pokud jsou díla chráněna, automaticky získávají status vzácného.

Pokud by díla nebyla vzácná, nemělo by smysl na ně uplatňovat vlastnická práva. Lidé o ně neměli zájem vést spor. Kinsella v tomto duchu pokračuje a uvádí citát Thomas Jeffersona jako důkaz, že pokud někdo použije mé myšlenky, o ty své nepřijdu: "Ten, kdo ode mne přejme nápad, přejme instrukci, aniž bych o ni já přišel, tak jako ten, kdo si ode mne připálí svíčku, aniž bych já potemněl." Kdyby žádné autorské dílo nebylo chráněno a obohaceno přívlastkem vzácný, který omezuje jeho další užití.

A. Plant a B. Bouckaert kritizují uměle vytvořenou vzácnost duševního vlastnictví. Bouckaert dále tvrdí, že pouze přirozeně vzácné entity, které je možné fyzické ovládání, mají právo na ochranu vlastnickými právy. Práva na duševní vlastnictví (copyrighty a patenty) berou jako neospraveditelné monopoly garantované vládní legislativou. Jde o to, že autor může zakázat používání své myšlenky. Chápu, že se autoři tuto problematiku řeší komplexně a jde o to, jak je legislativa nastavená, ale trochu mi to přijde jako by se zaobírali pár magory, kteří si své myšlenky střeží tak, aby si je pomalu nikdo nepřečetl. Všichni to takto nastavené nejsou. V tuto chvíli je dobře, aby se vedli úvahy o autorských dílech, aby se více autorů nakazilo a umožnilo, aby jejich dílo bylo volně dostupné proto, aby posloužilo k dalšímu vývoji a posunu ve zkoumání problematiky (především u odborných textů). Stále však mám na mysli, že pokud bude autorovo dílo volně ke stažení, z čeho bude žít, když se věnuje jen vědě? 


V současnosti se rozvíjí možnosti, kdy lze autora odměnit, pokud člověk chce, i když je dílo volně dostupné. V tuto chvíli ale takové systémy autorovi nezaručují, že bude mít co jíst. Společnost ta takový systém, není naučená. Rozumím nespokojenosti se současným nastavením systému, který někdy opravdu absurdně znemožňuje užití díla a nesmysleným nastavením systému. Radikální změna možná není. Po krůčcích snad společnost dospěje k rozumnějším řešením.

Tímto se Josefovi Šlerkovi omlouvám za rozsah textu, který musel přelouskat, aby se dozvěděl věci, které už dávno ví. 

Výchozí literatura:

 KINSELLA, Stephan. Obžaloba duševního vlastnictví [online]. Praha: Ludwig von Mises Institut Česko, 2011, [cit. 2014-08-30]. ISBN 978-809-0506-800. Dostupné z:http://www.mises.cz/database/literatura/30a_obzalobaip.pdf

LESSIG, Lawrence. LE. Free culture: how big media uses technology and the law to lock down culture and control creativity. New York: Penguin Press, 2004, xvi, 345 p. ISBN 15-942-0006-8.

pondělí 15. září 2014

Simulakrum a hyperrealita podle Jeana Baudrillarda

Pojem simulace lze vysvětlit jako napodobení reality. Princip simulace Baudrillard vysvětluje na simulaci nemoci. Pokud ji někdo předstírá, lze to rychle odhalit. Simuluje-li, mohou se u něj opravdu projevovat příznaky nemoci. To lékaři značně znesnadňuje práci. Podle Baudrillarda realita neexistuje a nahradila ji hyperrealita, tedy něco mezi realitou a iluzí, simulací. Simulakrum pak je virtuální kopie neexistujícího originálu. V současnosti tak podle něj nedokážeme odhalit, co je realita a co ne. Rozdíl mezi simulací a nemocí se stírá a je nerozpoznatelný. Simulakrum předchází realitě a tím ji determinuje. Simulakra vypadají jako něco, co vychází z reality, ale ve skutečnosti v realitě kořeny už nemají, i když společnost velmi ovlivňují. 

Podle Baudrillarda dnes žijeme v hyperrealitě. Vysvětluje, že žijeme v neviditelném vězení a neuvědomujeme si, že vše kolem nás je člověkem uměle vytvořené prostředí, které neodpovídá realitě. Disneyland je podle něj postaven proto, aby představoval něco imaginárního proto, abychom uvěřili, že to ostatní je realita. Nic už podle Baudlliarda nelze považovat za iluzi, protože ta není bez existence reality možná.

Nacházíme se v logice simulace, která nemá nic společného s logikou fakt a řádem příčin. Těžko se hledá objektivní pravda. Obzvlášť o událostech, které člověk sám nezažil. Na simulakrum, jako na něco, co se považuje za realitu, aniž by to s ní mělo cokoli společného, člověk naráží při tom, co dělá každý den – přijímaní informací o dění ve světě skrze média. Simulakrum tak nejspíš je denním chlebem občanů Ruska.

Realitu však pokrucují i novináři západní, neinformují o pravé podstatě příčin, reakcí a událostí (i nechtěně) a nemohou tak vytvářet obraz reálného světa. To, co mediální publikum považuje za reálný obraz světa, se třeba nikdy nestalo. Proto lze říci, že právě a především v tomto smyslu nežijeme v realitě. Pouze v jedné z jejích interpretací – v hyperrealitě, kde je narušena kauzalita.

A tento svět nelze odtrhnout od jiných radostí života. Mediální realita se neodráží jen v našich spojivkách, když ji hltáme ze svých obrazovek. Ovlivňuje nejen další události, ale třeba i dialogy v kavárnách. Příkladem simulakra mohou být také inscenované přestřelky pro televizní reportáže v oblastech (a nemusí to být jen v té podobě, kterou všichni známe z Vrtěti psem). Simulakrum představují například i reality show,


Heideggerova otázka techniky

Heidegger se zabývá otázkou techniky v její bytnosti. K tomu, abychom dokázali pochopit, co je to technika, měli bychom si k ní zjednat svobodný vztah. Pokud si ji budeme jen představovat a provozovat, dokud se s ní budeme vyrovnávat, vyhýbat se jí či odmítat, jsme k ní nesvobodně připoutáni.

Technika je dle Heideggera prostředek k určitým účelům a konání člověka. Nazývá ji také určitým zařízením – instrumentem. Běžnou představu o technice tak lze nazvat jako instrumentální a antropologickou. Instrumentálním pak chápe jako prostředek k nějakému člověkem stanovenému účelu. Techniku je podle něj potřeba také uchopit duchovně, mít jí pod kontrolou a dokázat ji poručit. Obává se totiž, že se technika může vymknout vládě člověka. 

Co je prostředek a účel? Prostředek je to, pomocí čeho je něco docilováno. To, co má za následek nějaký účinek, je příčina. I účel je příčina. Příčina = kauzalita. Heidegger mluví o čtyřech příčinách – materiál, forma, účel a uskutečnění účinku (dosažení výsledku, samotná věc, určuje kauzalitu). Tyto čtyři příčiny dopouštění (zavinění) umožňují to, aby se to, co ještě není přítomné, přišlo do přítomnosti. Tím pádem Heidegger říká, že to, co se zpřítomní, již někde existovalo před tím, než do přítomnosti přišlo (vychází z mýtu o jeskyni).

Něco však tomu, aby nové mohlo přijít na svět, musí ten výskyt umožnit (skýtání výskytu). V případě přírody se jedná o přirozenost. Lidská tvorba pak přirozená není a výskyt umožňuje ten, který danou věc vyrobí. Přecházení do neskrytosti Heidegger nazývá odkrýváním.  

Podle Heiddegera se však moderní technika – strojová –  chová jinak, než ta dřívější – rukodělná. Nejde už zde o přirozené poskytování výskytu a odkrývání, ale vymáhání. Aby vznikl džbán za doby starověkého Řecka a Říma, nebyla od přírody vyžadováno, aby na výrobu vydávala energii. U strojových technologií už to je potřebné. O přírodu už člověk nepečuje, ale stává se pro něj nástrojem k získání potřebných prostředků a materiálů. Příroda je jako dodavatel. Odkrývání je vymáhavé a řízené. Vše je připraveno k použití. Heidegger však člověka zprošťuje viny tím, že říká, že na člověku je požadování, aby těžil a vymáhal. Je on sám vymáhaný? Ano, pokud neodhalí bytnost techniky, která v sobě nese člověkovu spásu – umění, které slouží k odkrývání a nalezení skutečné povahy techniky. 

neděle 14. září 2014

Zápisky z Manoviche

Lev Manovich hovoří o masové standardizaci jako důsledku průmyslové revoluce a továrního systému. Nová média podle něj sledují logiku postindustriální společnosti založenou na individuální objednávce. Jak se to však odráží na společnosti? Možná trochu uhýbám z tématu, ale nutí mě tuto teorii srovnávat s masovou spotřebou zboží. Nemám dojem, že se z masové spotřeby standardních produktů v dnešní době vytrhává většina vyspělé společnosti. Co se týče obchodu, nové technologie skutečně usnadňují nákup individualizovaných produktů. Využívá toho ale jen malé procento běžných koncových spotřebitelů, stále je to podle mě luxus. Jinou kapitolou jsou programy, které podle spotřebitelova chování na internetu nabízí individualizované obsahy a zboží. Nemyslím však, že by se společnost  již díky neomediálním technologiím odklonila od konformity k individualismu
a totální jedinečnosti. Pokud se vývoj nových technologií stále urychluje, zrychlují se i proměny ve společnosti?

V souvislosti s hypermedialitou mi vyvstávají na mysl Goodmanovy světy. Představy a ponětí
o světě, kde uživatelé žijí, se liší podle hyperodkazů, coby linky, která uživatele provádí dostupnými informacemi. Každý uživatel tak v podstatě má svůj specifický odkazový profil  – odkazový profil jeho informovanosti a informačních uzlů.

čtvrtek 11. září 2014

Střih a drama

Skladba večerních televizních zpráv a způsob práce se střihem byly další z témat, kterým jsme se v hodinách srovnávacích mediálních studií věnovali. Každý jsme měli za úkol sledovat jeden den zprávy na určité stanici (mně byla přiřazena Nova). Protože jsme byli zaúkolováni (měli jsme počítat střihy a skladbu lidí, kteří během zpráv mluvili),  bylo sledování zpráv jiné než obvykle. S analytickým přístupem byl člověk k obsahu zpráv mnohem kritičtější. (Dovedu si představit, že někteří lidé zprávy tímto způsobem sledují často a s potěšením, jež se může rovnat nemocné radosti šílence, se rozčilují nad povrchností, akčností a výběrem témat, které jsou /ne/nuceni čeští občané sledovat.) Nebylo překvapující, že zprávy s vysokým množstvím střihů, a tudíž i vysokou mírou dramatičnosti, vysílá televize Nova a Prima. Z dostupných dat vyplývá, že  čím akčnější, dramatičtější, zábavnější zprávy jsou, tím mají vyšší sledovanost.

I v typech respondentů, které redaktoři oslovovali, šlo vysledovat odlišnosti. Konkrétně na Nově se objevovali především muži a ženy ve věku cca padesáti šedesáti let. V Událostech České televize se mluvili spíše muži a to ve věku okolo třiceti pěti let. Cizinci sledující české zprávy tak mohou  o české společnosti nabýt celkem pokroucený obraz. Na druhou stranu si člověk dokáže představit, jak může být těžké sehnat někoho, kdo je ochotný si stoupnout před kameru a před celým národem vyjevit svůj světonázor.

úterý 9. září 2014

České noviny o zahraničí

V další hodině nás zajímalo, jak české noviny spravují o zahraničí. Na první pohled to nevypadalo špatně. Když však člověk vezme v potaz, že v současné době existuje 192 nezávislých a všeobecně uznávaných států, pak průměr 28 zemí za čtrnáct dnů na deník není úplně dobrý. Navíc 28 má EU členů. Centrem pozornosti byly v listopadu roku 2013 tyto státy: Německo, Rusko, USA a Velká Británie. O nejvíce zemích informoval deník Právo. V textech se zmínil o 40 státech.

Mimo to, o které země se česká média zajímají, je taky velmi podstatné, jak o jednotlivých zemích informují. Každá země má, stejně jako každý člověk, svou nálepku. Některé chudé státy jsou tak v našich očích stále v bídě, i když se z ní třeba kvapně dostávají. I Česko se muselo dlouho zbavovat, a snad už se zbavilo, nálepky státu, kde lidé pomalu jedí ze země. Před pár lety mne překvapilo několik turistů, kteří mi vyprávěli, že v Praze čekali hroznou bídu. Pár novinářů nejspíš mělo dost svérázný názor na to, jak to tady u nás vypadá.