Střih a drama

Skladba večerních televizních zpráv a způsob práce se střihem byly další z témat, kterým jsme se v hodinách srovnávacích mediálních studií věnovali. Každý jsme měli za úkol sledovat jeden den zprávy na určité stanici (mně byla přiřazena Nova). Protože jsme byli zaúkolováni (měli jsme počítat střihy a skladbu lidí, kteří během zpráv mluvili),  bylo sledování zpráv jiné než obvykle. S analytickým přístupem byl člověk k obsahu zpráv mnohem kritičtější. (Dovedu si představit, že někteří lidé zprávy tímto způsobem sledují často a s potěšením, jež se může rovnat nemocné radosti šílence, se rozčilují nad povrchností, akčností a výběrem témat, které jsou /ne/nuceni čeští občané sledovat.) Nebylo překvapující, že zprávy s vysokým množstvím střihů, a tudíž i vysokou mírou dramatičnosti, vysílá televize Nova a Prima. Z dostupných dat vyplývá, že  čím akčnější, dramatičtější, zábavnější zprávy jsou, tím mají vyšší sledovanost.

I v typech respondentů, které redaktoři oslovovali, šlo vysledovat odlišnosti. Konkrétně na Nově se objevovali především muži a ženy ve věku cca padesáti šedesáti let. V Událostech České televize se mluvili spíše muži a to ve věku okolo třiceti pěti let. Cizinci sledující české zprávy tak mohou  o české společnosti nabýt celkem pokroucený obraz. Na druhou stranu si člověk dokáže představit, jak může být těžké sehnat někoho, kdo je ochotný si stoupnout před kameru a před celým národem vyjevit svůj světonázor.

České noviny o zahraničí

V další hodině nás zajímalo, jak české noviny spravují o zahraničí. Na první pohled to nevypadalo špatně. Když však člověk vezme v potaz, že v současné době existuje 192 nezávislých a všeobecně uznávaných států, pak průměr 28 zemí za čtrnáct dnů na deník není úplně dobrý. Navíc 28 má EU členů. Centrem pozornosti byly v listopadu roku 2013 tyto státy: Německo, Rusko, USA a Velká Británie. O nejvíce zemích informoval deník Právo. V textech se zmínil o 40 státech.

Mimo to, o které země se česká média zajímají, je taky velmi podstatné, jak o jednotlivých zemích informují. Každá země má, stejně jako každý člověk, svou nálepku. Některé chudé státy jsou tak v našich očích stále v bídě, i když se z ní třeba kvapně dostávají. I Česko se muselo dlouho zbavovat, a snad už se zbavilo, nálepky státu, kde lidé pomalu jedí ze země. Před pár lety mne překvapilo několik turistů, kteří mi vyprávěli, že v Praze čekali hroznou bídu. Pár novinářů nejspíš mělo dost svérázný názor na to, jak to tady u nás vypadá.

Televizní moderátoři

Viděli jste v poslední době českých médiích moderátora zpráv, který by byl starší šedesáti let? Ne, nejsou
v kurzu a podle výsledků drobného, a možná trochu nepřesného, školního průzkumu, nám vyšlo, že čím více na východ se člověk po mapě Evropy pohybuje, tím spíše může očekávat mladé a krásné moderátory
a moderátorky. Přitom právě známá a důvěryhodná tvář protřelého novináře by některým českým televizním stanicím svědčila a slušela. V západních zemích to evidentně funguje. Může v tom však také figurovat odlišná mediální tradice.

Neznám čísla sledovanosti a nevím toho ani mnoho o českém divákovi, nicméně to vypadá tak, jako by Češi televizní kanál přepnuli pokaždé, když se před nimi během zpráv zjeví vrásčitá tvář. Snad to tak není, ale proč by se jinak chodilo do moderátorského důchodu tak brzy? Další eventualitou je vyčerpání zprávaře
a jeho chuť se věnovat něčemu jinému. To však neznamená, že by televize nemohly přijímat i nové moderátory starší padesátky. Některé lidi by jejich přítomnost na obrazovkách určitě potěšila, zbytku by snad nevadila.

Tak kdo je tady pánem?

Práce s tištěnými médii na předmětu Informační věda a srovnávací mediální studia pokračovala. Tentokrát jsme měli za úkol vzít pravítko a změřit, jakou část tvořila  v hlavním sešitu celostátních deníků inzerce. MF DNES si už pěknou řádku let drží druhé místo v prodejnosti celostátních deníků. To se samozřejmě projevuje i na množství a ceně za inzerci. Na podzim inzerce v jednom čísle tvořila více jako polovinu obsahu. To pak člověk zváží, za co vlastně platí. Josef Šlerka nás i upozorňoval, ať si uvědomíme, kolik na inzerci pak majitel takového média ušetří.

Všeobecně se ví, že zpravodajským tištěným médiím klesá prodej a bojuje se tak o každého čtenáře i inzerenta. Čím úspěšnější médium je, čím větší a homogennější cílovou skupinu pravidelných čtenářů má, tím více inzerentů zajímá. To však bývá problém. Čtenáře reklama totiž tak úplně neinteresuje. Každá celostránková reklama pro čtenáře představuje o stránku méně textu a o stránku větší nespokojenost. Do redakcí pak chodí dopisy typu: "Musíte mít na každé straně reklamu? Chápu, že ji potřebujete, ale mě skutečně otravuje!" Většina tištěných médií by se však, pokud by neměla velkého sponzora, bez reklamy neuživila.

Jedna z nejsnazších cest, jak tištěnému médiu uškodit, je roztrubovat, že mu rapidně klesá prodejnost. Stačí, aby vyšel jeden takový článek na relativně malém on-line zpravodajském webu a do hodiny už šéfredaktorovi volají vyděšení inzerenti, co že se to děje, jestli je to pravda. I když to pravda není, inzerenti znejistí a čtenáři se mohou radovat...bude více textu! Novináři truchlí. Ubude-li inzerce, přijdou o práci, nebo ji budou mít ještě víc.

Čtení mezi řádky

Medium is the message... is the message... Jak čtete zprávy a publicistické texty? Podrobujete články důkladné analýze, nebo slova zhltnete a rychle vypustíte? Jestli mi z úvodních hodin na SNM něco natrvalo uvízlo v hlavě, pak rozbory textů Josefa Šlerky. Jeho obliba v hledání nesmyslných přirovnáních, barvitých slov, která o názoru redaktory někdy prozrazují víc než je zdrávo, je zábavná a nakažlivá. 

Během podzimní přednášky jsme se rozdělili do skupin a každá dostala na starost jeden deník (MF Dnes, Lidové noviny, Hospodářské noviny, Právo, Blesk a Deník). Naším úkolem bylo sledovat zprávy o Babišovi, Sobotkovi a Haškovi, konkrétně v MFD. Bylo to v té době, kdy Babiš možná stále ještě slavil druhé místo ve volbách a v ČSSD řešili tajnou schůzku členů strany se Zemanem. 

Z našeho mini výzkumu vzešlo, že Sobotkovi v té době novináři celkem fandili a Hašek, Chovanec a spol. se snažili dostat k moci. V textech o Babišovi bylo čtenářům po sté připomínáno jeho jmění (jako by to někoho těšilo, ve slovníku synonym by se u Babiše objevovalo – miliardář, multimilionář, majitel Agrofertu, šéf ANO, ministr financí, velkopodnikatel, úspěšný podnikatel – chybí už jen mladý a krásný) a riziko střetu zájmu. Pozorný čtenář však mohl rozpoznat i mírnou zvědavost a možná i naději ve změnu na české politické scéně. Když později vyšlo najevo, že střet zájmu může být u Babiše opravdu problém, vzkázal občan Babiš v jednom z rozhovorů nezapomenutelné (parafrázováno): Věděli jste, že kandiduji s břemenem v podobě střetu zájmů a zvolili jste si mě. Tak je máme. Sobotku i Babiše – nevýrazného a úspěšného. Možná by stálo za to si teď udělat další analýzu.

Atrakce bez jištění

Mnoho českých online zpravodajských médií vytváří nevyzdrojovaný a neověřený obsah, který baví stovky lidí. To byla jedna z prvních  informací, kterou jsem si z přednášek StuNoMe odnesla. V podstatě to není nic, co by člověka příliš překvapovalo. O to je taková zpráva smutnější.

Jak to bylo

Všechno to začalo na stránkách Lajkovani.cz Josefa Šlerky. Hned na homepage vidíte, jaká zpráva má aktuálně nejvíce interakcí. Vedle toho lze jednoduše zjistit, kolik prostoru v jednotlivých médiích věnují konkrétním lidem a tématům.

Odhalíte tak, že Andeji Babišovi poskytly v posledních 90 dnech nejvíce prostoru Parlamentilisty.cz. Svými 573 převážně negativně laděnými příspěvky absolutně převálcovaly konkurenci. Aktualne.cz je z druhého místa se svými 102 zmínkami jen těžko dožene. A s takovou informací už lze dále pracovat. 

My se snažili v rámci předmětu Informační věda a srovnávací mediální studia jistit, jak česká nejnavštěvovanější zpravodajská online média informují své čtenáře. Zda-li se jejich zaměstnanci chovají jako správní novináři, či hřeší. 

Důvěřuj, prověřuj, ale hlavně nikdy nikomu nevěř

V podstatě neexistuje způsob, který dokáže o určité informaci ostatní zpravit naprosto pravdivě. Kdyby byl člověk puntičkář, nemůže věřit ničemu, co mu druhý říká. Každá informace má svá ale. Jenomže ale u některých online médií jsou do očí bijící.

Ale č. 1: zdroj

Autor + ČTK = spojení, které se objevuje pod většinou zpráv. Někdy je novináři trapné další ČTK přiznávat, takže pod text napíše raději pouze své jméno (i když má stejné informace, jako kolegové z ostatních médií, jež ČTK přiznali). U Českých zpráv má člověk ještě pro čétékáčkování ještě pochopení. Proč má však být v dnešní době důležitým zdrojem pro zpravodajství ze zahraniční? Působí to, jakoby neuměli jiný jazyk než češtinu.

Ale č. 2: ověřování zpráv

V malé vesničce vydá místní policie zprávu, jež informuje o možné existenci člověka, který po ulicích pohazuje salámy se špendlíky. Ono nejisté "nejspíš" se rychle samo transformuje na "jistě" a televize Nova tam jede rychle dělat reportáž. Polemika o tom, zda taková zpráva patří do hlavního vysílacího času celostátních zpráv, je už asi zbytečná. Inu, vzrušující události žádné ověřování nepotřebují.

Ale č. 3: reklamy před videem

Při současném boji o autorská práva se divím, jak je možné, aby si médium před video, jež nevlastní, nacpalo reklamu. Navíc zdroj: Youtube.com mi přijde stejně bizarní, jako když jsem pod své první referáty psala: Wikipedia.org.

Jak to bude

Obsah je král a vždy by to ta mělo být. Coby copywriter jsem byla svědkem doby, kdy byl např. v lifestylových textech králem hlavně odkaz a o obsah zase tolik nešlo. To je však trochu jednostranné vidění. Dnes se více klade důraz na čtenost, klikání, lajkování a získání inzerentů. Nemám k dispozici čísla, ale domnívám se, že obsahu, jehož cílem je jeho čistá informační hodnota a přínosnost společnosti,  je méně, než typů komerčních. Co z toho vyvodit? Nepodléhejte lákavým titulkům, nepodloženým atraktivním a alarmujícím zprávám. Zkreslují vám svět více, než  dobře zpracované (vyvážené) a vyzdrojované obsahy. 

x