Televizní moderátoři

Viděli jste v poslední době českých médiích moderátora zpráv, který by byl starší šedesáti let? Ne, nejsou
v kurzu a podle výsledků drobného, a možná trochu nepřesného, školního průzkumu, nám vyšlo, že čím více na východ se člověk po mapě Evropy pohybuje, tím spíše může očekávat mladé a krásné moderátory
a moderátorky. Přitom právě známá a důvěryhodná tvář protřelého novináře by některým českým televizním stanicím svědčila a slušela. V západních zemích to evidentně funguje. Může v tom však také figurovat odlišná mediální tradice.

Neznám čísla sledovanosti a nevím toho ani mnoho o českém divákovi, nicméně to vypadá tak, jako by Češi televizní kanál přepnuli pokaždé, když se před nimi během zpráv zjeví vrásčitá tvář. Snad to tak není, ale proč by se jinak chodilo do moderátorského důchodu tak brzy? Další eventualitou je vyčerpání zprávaře
a jeho chuť se věnovat něčemu jinému. To však neznamená, že by televize nemohly přijímat i nové moderátory starší padesátky. Některé lidi by jejich přítomnost na obrazovkách určitě potěšila, zbytku by snad nevadila.

Základní úvaha nad úryvkem McLuhanova textu a zpravodajstvím

Marshall McLuhan se, stejně jako většina kritiků masových médií, obává o schopnost masového publika podrobovat kritické analýze informace, jež skrze média získávají. V současnosti se situace mění (hovořím-li o ČR). Část Čechů je mediálně vzdělanější, než před lety. Děje se tak možná díky změně studijních plánů na školách. Jistě však díky novým technologiím, které usnadňují přístup k informacím. Každý si tak k jednotlivým tématům může dohledat detaily (obzvlášť, pokud ovládá více jak jeden (ne)světový jazyk). Možnost být kritičtější tak stoupá. Záleží však, zda-li kritické myšlení člověk ovládá a jestli vůbec média o daném tématu poskytují odlišné výpovědi.

Známým problémem internetu, jako zdroje vědění, je však snadná manipulace s informacemi. Internet (a nejen ten) je prodchnut ohromným množstvím sdělení, které mnohdy nepravdivě či pokřiveně spravují o činech a událostech, jejichž pravá povaha a příčina je autorovi díla často absolutně neznámá (nebo o nich prostě chce spravovat jinak). Čtenáři, kteří si tento problém uvědomují, a nemají čas se denně brodit hromadou článků, blogů, tweetů, zvuků a videí, pak podle mě sahají k jednoduchému řešení – věří  jedinému médiu. Pokud čerpají jen z hlavního proudu českých médií, většinou nic nezkazí. Převážná část z nich používá totožné zdroje informací a nepřichází ani s příliš odlišným pohledem (mimo reportáže a investigativu). Vždy se však zohledňuje cílová skupina, takže se například z jedné stanice dozvíte podrobnější informace, zatímco vás jinde potěší mnohem více krve a nářku. McLuhan nicméně podotýká, že každé médium disponuje schopností vnutit své předpoklady těm, kteří se nemají na pozoru. A to stále platí.

McLuhan hovoří o médiích také ve spojitosti s homogenizací společnosti. Lidé prostřednictvím médií získávají obdobné názory, hodnoty, vzorce chování a ztrácí část své jedinečnosti. To se ale může stát v procesu socializace kdykoli. McLuhan dále říká, že člověk, který chce v naší kultuře někam patřit, musí být homogenizovaný a tvárný. Je škoda, kolik lidí se snaží zapadnout a být stejný s názory, jako ti ostatní, protože se to podle někoho považuje za správné. Zároveň je škoda, že snaha odlišit se často dopadá tak, že se člověk jen začlení do určité homogenizované skupiny. Zajímalo by mě, jak by si McLuhan představoval ideální fungování dnešní společnosti.

Tak kdo je tady pánem?

Práce s tištěnými médii na předmětu Informační věda a srovnávací mediální studia pokračovala. Tentokrát jsme měli za úkol vzít pravítko a změřit, jakou část tvořila  v hlavním sešitu celostátních deníků inzerce. MF DNES si už pěknou řádku let drží druhé místo v prodejnosti celostátních deníků. To se samozřejmě projevuje i na množství a ceně za inzerci. Na podzim inzerce v jednom čísle tvořila více jako polovinu obsahu. To pak člověk zváží, za co vlastně platí. Josef Šlerka nás i upozorňoval, ať si uvědomíme, kolik na inzerci pak majitel takového média ušetří.

Všeobecně se ví, že zpravodajským tištěným médiím klesá prodej a bojuje se tak o každého čtenáře i inzerenta. Čím úspěšnější médium je, čím větší a homogennější cílovou skupinu pravidelných čtenářů má, tím více inzerentů zajímá. To však bývá problém. Čtenáře reklama totiž tak úplně neinteresuje. Každá celostránková reklama pro čtenáře představuje o stránku méně textu a o stránku větší nespokojenost. Do redakcí pak chodí dopisy typu: "Musíte mít na každé straně reklamu? Chápu, že ji potřebujete, ale mě skutečně otravuje!" Většina tištěných médií by se však, pokud by neměla velkého sponzora, bez reklamy neuživila.

Jedna z nejsnazších cest, jak tištěnému médiu uškodit, je roztrubovat, že mu rapidně klesá prodejnost. Stačí, aby vyšel jeden takový článek na relativně malém on-line zpravodajském webu a do hodiny už šéfredaktorovi volají vyděšení inzerenti, co že se to děje, jestli je to pravda. I když to pravda není, inzerenti znejistí a čtenáři se mohou radovat...bude více textu! Novináři truchlí. Ubude-li inzerce, přijdou o práci, nebo ji budou mít ještě víc.

Čtení mezi řádky

Medium is the message... is the message... Jak čtete zprávy a publicistické texty? Podrobujete články důkladné analýze, nebo slova zhltnete a rychle vypustíte? Jestli mi z úvodních hodin na SNM něco natrvalo uvízlo v hlavě, pak rozbory textů Josefa Šlerky. Jeho obliba v hledání nesmyslných přirovnáních, barvitých slov, která o názoru redaktory někdy prozrazují víc než je zdrávo, je zábavná a nakažlivá. 

Během podzimní přednášky jsme se rozdělili do skupin a každá dostala na starost jeden deník (MF Dnes, Lidové noviny, Hospodářské noviny, Právo, Blesk a Deník). Naším úkolem bylo sledovat zprávy o Babišovi, Sobotkovi a Haškovi, konkrétně v MFD. Bylo to v té době, kdy Babiš možná stále ještě slavil druhé místo ve volbách a v ČSSD řešili tajnou schůzku členů strany se Zemanem. 

Z našeho mini výzkumu vzešlo, že Sobotkovi v té době novináři celkem fandili a Hašek, Chovanec a spol. se snažili dostat k moci. V textech o Babišovi bylo čtenářům po sté připomínáno jeho jmění (jako by to někoho těšilo, ve slovníku synonym by se u Babiše objevovalo – miliardář, multimilionář, majitel Agrofertu, šéf ANO, ministr financí, velkopodnikatel, úspěšný podnikatel – chybí už jen mladý a krásný) a riziko střetu zájmu. Pozorný čtenář však mohl rozpoznat i mírnou zvědavost a možná i naději ve změnu na české politické scéně. Když později vyšlo najevo, že střet zájmu může být u Babiše opravdu problém, vzkázal občan Babiš v jednom z rozhovorů nezapomenutelné (parafrázováno): Věděli jste, že kandiduji s břemenem v podobě střetu zájmů a zvolili jste si mě. Tak je máme. Sobotku i Babiše – nevýrazného a úspěšného. Možná by stálo za to si teď udělat další analýzu.

Něco mezi Goodmanem, derivací a nefilozofií

Když pro mě matematika ještě představovala nepříjemnou povinnost, měla jsem to štěstí, že učitelka v době, kdy jsem měla probádávat úskalí derivace, uznala, že nepatřím ke studentům, kterým by to k něčemu pomohlo a dovolila mi, stejně jako ostatním spolužákům, jež postrádají smysl pro práci s čísly, abych si během jejích hodin raději opakovala trojčlenku. Netušila jsem, že slovo derivace potkám během své další studentské cesty. Nelson Goodman mi tím trochu zamotal hlavu. 

Podle Wittgensteina má slovní zásoba zásadní vliv na chápání světa, schopnost mu rozumět a popsat jej. Neznalost určitých slov člověku omezuje pronikání do světů, které člověk dosud nezná. Snaha pochopit umělecký obraz a svět, který zachycuje, může být stejně obtížné jako pochopit filozofický text. Surrealistické výjevy mohou být k pochopení stejně komplikované jako slova. Myšlenkové proudy filozofa zhmotněné na papíře člověk vnímá jako malířovy tahy štětcem na plátně. Pokud divákovi a čtenáři unikne smysl, nemá pro něj dílo žádný význam. 

I když člověk disponuje tou správnou slovní zásobou, neznamená to, že pochopí verzi světa autora. Nejdřív musí najít systém v bludišti autorova a často i překladatelova používání jazyka a dekódovat obsah. Následuje opakované kladení otázek: Chápu to správně, nastavila jsem si správný systém a nevidím ve slovech jiný svět, než jaký autor popisoval? A tak je to vždycky. "Pro různé světy platí různé pravdy." (Goodman). Každá alternativa světa je dobrá, hlavně když je a dokáže rozvíjet porozumění. Trojčlenka je základ. 

Obezita díky pitnému režimu

Agentura GfK před necelými dvěma týdny zpřístupnila České televizi data z výzkumu, který objasňuje stav obezity v Česku. Ze získaných dat vychází, že Češi trpí obezitou více než Američané. Kde se ta kila berou? Mimo nadměrné množství potravin a nedostatek pohybu přispívají i slazené limonády a ochucené minerálky.

Tekuté bonbóny

Všichni vědí, že by měli za den vypít minimálně dva litry tekutin. Tento fakt si každý řeší po svém. Někdo vypije litr a půl piva, někdo tři litry vody a jiný si tekutiny doplňuje pouze sladkými limonádami. Milovníci ochucených nápojů ale často zapomínají, že v půl litru ovocného džusu vypijí tolik kalorií, že by už nepotřebovali obědvat. Knedlo-vepřo-zelo přesto s chutí spořádají.

Roste to rychle

Ženy, které pracují v kanceláři a nesportují, potřebují denně příjem přibližně 1 600 kcal, tedy cca čtrnáct středních banánů. Mužům, kteří také pracují v sedě a nehýbou se, stačí okolo 2 000 kcal. Dva litry kupovaného slazeného ledového zeleného čaje v lahvi obsahuje téměř 400 kcal, to je jako byste snědli necelé čtyři bílé rohlíky, půl kila bílých hroznů nebo tři čtvrtiny mléčné čokolády Milka.

Podle dat Českého statistického úřadu vypil za rok 2012 každý Čech 104 litrů limonád. K přibrání jednoho kilogramu je třeba nasbírat zhruba 7 000 kcal. Po vypití 104 litrů koly ztloustnete, pokud nezvýšíte výdaj energie, o 6,4 kg. Kdybyste 90 dnů pili 2 litry koly denně, hladce za tu dobu nabudete o 11, 5 kg. Nedaří-li se vám zhubnout, možná váš problém tkví právě ve sladkém pití. V grafu najdete odpověď na to, kolik kilogramů byste ztloustli, kdybyste 90 dnů pili místo vody pouze limonády.

Informace ke grafu:

Graf obsahuje také informace o vínu, pivu a Activii. Názvy nápojů jsou v zjednodušené. Jejich celé znění najdete v tabulce Nápoje.

Pejsek a kočička bez E

Za starých časů, když spolu malý psík a kočička hospodařili v mini domku u vzrostlýho dřevnatýho porostu, toužili si počínat zrovna tak jako lidi. Ale občas při tom zdolávali obtíž při používání drobných a málo šikovných tlapiček s malými polštářky a drápky, na nichž jim chybí prsty, jako mají lidi. A tak oproti lidem  počínali trochu jinak, ačkoli by po tlapkách do školy došly, znalosti lidstva jim zůstaly skryty. Do školy totiž mohou chodit lidi, nikoli zvířátka.

A tak to u nich doma vypadalo porůznu. Tu a tam činili, aniž by chybovali, jindy zas nikoli, a tak tam mívali občas i svinčík. A tak v domku přišli i na nadmíru špinavou podlahu.

„Slyš, psíku,“ povídá kočička, „ta podlaha má silou vrstvu špíny.“ ‒ „Taky mi připadá už příliš špinavá,“ povídá psík, „koukni, jak mám od tý špíny umazaný tlapky.“ ‒  „Máš tam spoustu špíny, povídala kočička,“ „Fuj, taková hanba! Tu podlahu si umyjeme. Lidi mají podlahu vždycky čistou. Ti ji totiž občas myjí.“